Korejská válka
19. 10. 2007
Jeden z nejzávažnějších konfliktů druhé poloviny minulého století se odehrál na rozděleném Korejském poloostrově v letech 1950 - 1953. Po II. světové válce vznikly na tomto území dva státy - na severu, který byl okupován až po 38. rovnoběžku sovětskou armádou totalitní režim - Korejská lidově demokratická republika (KLDR) ovládaná komunisty, v čele s Kim Ir-senem a na jihu, který obsadila americká armáda autoritativní režim pod vedením prezidenta Li Syn-mana. V prosinci 1948 odešly ze severu sovětské jednotky, v červenci 1949 opustili jih Američané. Kim Ir-sen tehdy naléhal na Stalina, aby dal svolení k sjednocení Koreje vojenskou cestou, a dokazoval, že to bude otázka několika dnů. Stalin nejprve váhal, protože si nebyl jistý americkým postojem, ale když USA prohlásily, že Korea není v jejich sféře zájmu a navíc v říjnu 1949 zvítězili v sousední Číně Maovi komunisté nad Kuomintangem, nakonec souhlasil. Kim Ir-sen přesvědčil i Maa.
25. června 1950 zahájila armáda KLDR pod velením Kim Čcheka útok na jih. Měla vojenskou i početní převahu a rychle postupovala. Už za tři dny dobyla Soul a rychle postupovala dál na jih. Jenže Spojené státy zareagovaly a svolaly Radu bezpečnosti OSN. Za sovětské nepřítomnosti (SSSR se neúčastnil jejího jednání už od ledna 1950) byla odsouhlasena rezoluce, označující KLDR za agresora a vyzvala členské státy OSN, aby Jižní Koreji poskytly pomoc. Velitelem spojeneckých vojsk se stal americký generál MacArthur. Do Koreje vyslalo vojáky 16 států, většinu ale tvořily americké jednotky.
V první fázi bojů severní vojska stále úspěšně postupovala. Na konci srpna zůstala jediná neobsazená část jihu v oblasti poloostrova Pusan. 15 - 16. září 1950 se však Američané překvapivě vylodily u Inčchonu a severokorejská armáda na jihu byla nucena rychle ustupovat k ohrožené oblasti na severu. Tato vynikajícím způsobem naplánovaná a provedená operace, nazvaná Chromite, spočívala v obsazení přístavu Inčchon a jejím autorem byl sám MacArthur. Provedl ji americký sbor X v síle dvou divizí.
Situace se poté diametrálně změnila. Spojenecká vojska rychle postupovala a 28. září osvobodila Soul. Poté ve spolupráci s jihokorejskou armádou zahájila útok přes 38. rovnoběžku. Valné shromáždění OSN tehdy přijalo rezoluci o sjednocení Koreje. S režimem na severu to vypadalo velmi zle, dokonce padl i Pchjongjang, jenže jeho porážka naprosto neodpovídala sovětským a čínským představám o budoucnosti regionu. V té chvíli vstoupila do konfliktu Čína. Takzvaná dobrovolnická armáda, v podstatě čínská armáda pod vedením generála Lin Pia (byli v ní i sovětští poradci - zejména pak piloti), znamenala další změnu sil, působících na Korejském poloostrově. Prvního listopadu 1950 přešla do protiútoku a vytlačila spojenecké jednotky zpátky za 38. rovnoběžku, ale na té se nezastavila a pokračovala v postupu, takže byl podruhé severem dobyt Soul (4.1. 1951). Po týdnech usilovných bojů byl MacArthur odvolán (11. 4. 1951) a Osmá armáda generála Ridgwaye se pustila do ofenzívy, díky jíž se jí podařilo 14. března dobýt zpět Soul a zatlačit čínské "doborvolníky" za 38 rovnoběžku. V květnu ale na tento postup odpověděli Číňané pod velením generála Pcheng Te-chuaje další ofenzívu, pronikla na jih, kde však v krvavých a těžkých bojích ztratil jejich postup na údernosti a byl nakonec odražen. 10. července pak začala jednání o příměří, nejprve v Kesongu a později v Pchanmudžonu a od té chvíle se charakter konfliktu změnil - z mohutných úderů a operací se změnil v poziční válku. Jednání byla vleklá a obtížná - zejména proto, že KLDR trvala na návratu všech válečných zajatců, tedy i těch, kteří se na sever vrátit nechtěli. Až po Stalinově smrti se komunisté rozhodli podepsat dohodu o zastavení bojů - k té došlo 27. července 1953. Nebyla to však dohoda o uspořádání na poloostrově, takže od té doby zůstala Korea rozdělena 38. rovnoběžkou a oba státy po desetiletí setrvávaly vůči sobě v podstatě válečném stavu.
25. června 1950 zahájila armáda KLDR pod velením Kim Čcheka útok na jih. Měla vojenskou i početní převahu a rychle postupovala. Už za tři dny dobyla Soul a rychle postupovala dál na jih. Jenže Spojené státy zareagovaly a svolaly Radu bezpečnosti OSN. Za sovětské nepřítomnosti (SSSR se neúčastnil jejího jednání už od ledna 1950) byla odsouhlasena rezoluce, označující KLDR za agresora a vyzvala členské státy OSN, aby Jižní Koreji poskytly pomoc. Velitelem spojeneckých vojsk se stal americký generál MacArthur. Do Koreje vyslalo vojáky 16 států, většinu ale tvořily americké jednotky.
V první fázi bojů severní vojska stále úspěšně postupovala. Na konci srpna zůstala jediná neobsazená část jihu v oblasti poloostrova Pusan. 15 - 16. září 1950 se však Američané překvapivě vylodily u Inčchonu a severokorejská armáda na jihu byla nucena rychle ustupovat k ohrožené oblasti na severu. Tato vynikajícím způsobem naplánovaná a provedená operace, nazvaná Chromite, spočívala v obsazení přístavu Inčchon a jejím autorem byl sám MacArthur. Provedl ji americký sbor X v síle dvou divizí.
Situace se poté diametrálně změnila. Spojenecká vojska rychle postupovala a 28. září osvobodila Soul. Poté ve spolupráci s jihokorejskou armádou zahájila útok přes 38. rovnoběžku. Valné shromáždění OSN tehdy přijalo rezoluci o sjednocení Koreje. S režimem na severu to vypadalo velmi zle, dokonce padl i Pchjongjang, jenže jeho porážka naprosto neodpovídala sovětským a čínským představám o budoucnosti regionu. V té chvíli vstoupila do konfliktu Čína. Takzvaná dobrovolnická armáda, v podstatě čínská armáda pod vedením generála Lin Pia (byli v ní i sovětští poradci - zejména pak piloti), znamenala další změnu sil, působících na Korejském poloostrově. Prvního listopadu 1950 přešla do protiútoku a vytlačila spojenecké jednotky zpátky za 38. rovnoběžku, ale na té se nezastavila a pokračovala v postupu, takže byl podruhé severem dobyt Soul (4.1. 1951). Po týdnech usilovných bojů byl MacArthur odvolán (11. 4. 1951) a Osmá armáda generála Ridgwaye se pustila do ofenzívy, díky jíž se jí podařilo 14. března dobýt zpět Soul a zatlačit čínské "doborvolníky" za 38 rovnoběžku. V květnu ale na tento postup odpověděli Číňané pod velením generála Pcheng Te-chuaje další ofenzívu, pronikla na jih, kde však v krvavých a těžkých bojích ztratil jejich postup na údernosti a byl nakonec odražen. 10. července pak začala jednání o příměří, nejprve v Kesongu a později v Pchanmudžonu a od té chvíle se charakter konfliktu změnil - z mohutných úderů a operací se změnil v poziční válku. Jednání byla vleklá a obtížná - zejména proto, že KLDR trvala na návratu všech válečných zajatců, tedy i těch, kteří se na sever vrátit nechtěli. Až po Stalinově smrti se komunisté rozhodli podepsat dohodu o zastavení bojů - k té došlo 27. července 1953. Nebyla to však dohoda o uspořádání na poloostrově, takže od té doby zůstala Korea rozdělena 38. rovnoběžkou a oba státy po desetiletí setrvávaly vůči sobě v podstatě válečném stavu.